V našem rozhovoru se chceme věnovat tematice výstavby hal v CHKO, přesto na úvod dovolte jednu obecnější otázku, týkající se spolupráce se společností LLENTAB. Zajímalo by nás, jak dlouho už tato spolupráce trvá a které objekty realizované právě v chráněných krajinných oblastech s ocelovými konstrukcemi LLENTAB považujete z hal obou výše uvedených firem za významné či jinak zajímavé.

Vzájemná spolupráce začala v roce 2012 a první realizací byla skladová hala pro firmu HAUK s.r.o. v Polici nad Metují v CHKO Broumovsko. Tenkrát jsem se k halám LLENTAB dostala vlastně náhodou. Úplně první hala, kterou pan Petr Hauk ve svém areálu postavil, byla realizována jiným systémem. Už tenkrát se však počítalo s výstavbou dalších objektů a mně se zdálo, že dodavatel té první haly si u nové nabídky trochu nadsadil ceny. Chtěla jsem proto zkusit poptat ještě někoho jiného, a tak jsem poprvé oslovila LLENTAB. Nabídka se panu Haukovi líbila a takto vznikla první z těch mnoha dalších hal, které jsme od té doby u něj nebo u otce a syna Reslových na území naší CHKO systémem LLENTAB realizovali. Spolupráce fungovala hned od počátku výborně a podobně ji vnímali i investoři. Týkalo se to všech kroků, od odladění dokumentace až po samotnou realizaci. Samozřejmě občas něco zaskřípalo, ale to souviselo hlavně se subdodávkami nebo s tlakem na termíny apod. Vzájemná komunikace si sedla i po lidské stránce, to bylo a je vždy důležité. Pokud se ptáte na významné či zajímavé objekty, záleží na tom, co kdo považuje za zajímavé. Jedním z mnoha aspektů je i výstavba v chráněné krajinné oblasti, kde je jedním z dotčených orgánů i správa CHKO. Uvedu příklad – u jedné z hal jsme měli podmínku, že objekt musí být umístěn v předepsané vzdálenosti od volné krajiny. Pojem volná krajina není přitom nikde přesně definován, a každý si tak pod ním může představit něco jiného. Museli jsme si proto se správou CHKO vzájemně vyjasnit, co si pod tím u této konkrétní haly představují. Je jasné, že pokud stavba v dálkových pohledech výrazně vyniká a ruší panorama krajiny, její přesné umístění se musí upravit. Ale kompromis se podařilo najít, v tomto konkrétním případě pomohla výsadba dřevin (dokonce i na cizích pozemcích), která ten dálkový pohled a představu dotčeného orgánu zohlednila.

Jaká jsou specifika výstavby hal v chráněné krajinné oblasti?

Základní ochranné podmínky chráněných krajinných oblastí definuje § 26 zákona č. 114/1992 Sb. Od roku 2015 funguje i Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR), která působí na celém území České republiky a do jejíhož předmětu činnosti spadá i výkon státní správy na území chráněných krajinných oblastí. Řadu parametrů nové haly tak neovlivňují jen ochranné podmínky samotné správy CHKO, ale do stavebního řízení vstupují i orgány místní ochrany životního prostředí či AOPK ČR. V současné době je už například předepsaná i barevnost fasády, což ještě u těch prvních hal pro společnost HAUK nebylo požadováno. Postupem času se ty podmínky zpřesňují a zpřísňují, což samozřejmě může být pro investora komplikací. Například u nových hal firmy HAUK jsme už měli předepsaný přesný odstín šedivé barvy a ten jsme museli při realizaci striktně dodržet. A stává se to i u hal, které stojí mimo území CHKO. Odbor ochrany krajiny například řeší ty zmíněné dálkové pohledy, tedy jak bude hala či areál vypadat z pohledu od města apod. Právě proto se v podmínkách výstavby objevuje nutnost dodatečné výsadby zeleně či předepsaná barevnost fasády nebo střech nových hal. Vždy tedy záleží na konkrétní lokalitě, těch faktorů je několik a jsou individuální. Pokud se například jedná o areál s více halami, je vždy předností, pokud se vzhled všech objektů „slije“ do odstínu, který dálkový pohled na areál výrazně neruší. Laik si řekne, že k lesu by se hodila například zelená fasáda, ale v zimě vypadá les často jinak než v létě a zelená hala by ten dálkový pohled výrazně rušila. Sama mohu potvrdit, že jsem podobné argumenty dotčených orgánů při pohledu na skelet rozestavěné haly a jeho dopad na krajinu musela uznat. Vyvíjí se i proces schvalování, dnes už to není záležitost jednotlivce, ale výstavbu nových objektů posuzují vícečlenné stavební komise, do kterých se zapojují i zástupci dalších CHKO. Komisi musíme předložit už samotný návrh, jeho vizualizaci a dopad na krajinu a členové komise už dopředu sdělí, zda to je v této podobě průchozí, či nikoliv. To je také novinka v posuzování nových objektů. Na jedné straně to celý proces zdržuje a komplikuje, na druhé straně je to stanovisko komplexnější a dá se z něj vycházet při přípravě finální fáze projektu.

Je jedním z posuzovaných parametrů například výška haly?

Ano, ale není to striktně stanovená hodnota pro všechny lokality v CHKO. Konkrétní výška nové haly je vždy individuální a záleží na reliéfu krajiny a dopadu nové stavby na krajinu. Jinak se například u objektu v CHKO posuzuje, zda je nová hala v intravilánu, tedy ve městě, nebo extravilánu, tj. v samotné přírodě. V intravilánu není správa CHKO dotčeným orgánem, a i když si od ní místní stavební úřad vyjádření vyžádá, není její stanovisko určující, její pohled má spíše informační hodnotu. V extravilánu naopak platí, že tam musíme stanovisko a podmínky správy CHKO striktně dodržovat. Například objekty pana Hauka jsou v intravilánu města Police nad Metují, ale haly rodiny Reslových jsou už mimo hranice města a tam jsou podmínky výrazně přísnější. Tam jsme museli kromě výšky objektů a jejich barevnosti dodržet hlavně procento zastavěnosti a zazelenění území, ochranu vodních toků a další parametry. Navíc neplatí automaticky, že pokud hodnotu zastavěnosti území investor dodrží, vydá správa CHKO souhlasné stanovisko. Ta hodnota je jen orientační a u každého pozemku nebo areálu si ji může dotčený orgán upravit. Dohoda a respekt ke stanovisku správy CHKO jsou v takových případech nutností. Při stavbě hal u Reslových jsme museli vzít například v potaz i skutečnost, že pozemkem protékal místní potok a investor požadoval v té části, která ležela na pozemku, jeho zapuštění pod úroveň terénu. Tak jsme museli vše se správou CHKO předem projednat s ohledem na výskyt obojživelníků v toku. U pana Hauka zase byl koridor výskytu žab a jednou z podmínek bylo i to, aby se žáby nedostaly na pozemek. Překážka, kterou žába nepřeskočí, musí být z vnější strany hladká a min. 25 cm vysoká, takže po celém obvodu musela vzniknout pevná zábrana, kterou ty žáby nepřekonají. Klasický drátěný plot od země v takovém případě samozřejmě nestačil, nutná byla podezdívka. Takže dalším faktorem na takovém území je výskyt biokoridoru chráněných živočichů.

Chápu to správně, že stavba v CHKO vždy automaticky přináší zdržení celého projektu?

To ne, pokud projektant podmínky zná a má se stavbami v takovém území zkušenosti, nemusí se to od běžné realizace mimo území CHKO v čase zásadně lišit. Ale vyžaduje to vždy dobrou znalost a zkušenosti s celým procesem, s prací dotčených orgánů a jejich preferencemi. My už od počátku s dotčenými orgány intenzivně komunikujeme a snažíme se maximálně zohledňovat jejich názory a podmínky tak, aby při schvalování finálního projektu nebyl investor nepříjemně překvapen. Vyplatí se být aktivní, komunikovat a hledat dohodu. I přesto se nám někdy stává, že narazíme na nepříjemné překvapení, ale v takových případech je důležitý konstruktivní přístup investora při hledání kompromisu, který je akceptovatelný pro všechny zúčastněné strany. Faktem je, že ty procesy a stanoviska se vyvíjí a nelze brát za bernou minci to, co platilo ještě před pár lety. I tento vývoj je pochopitelný, vše kolem nás se mění, a tak je potřeba pružně reagovat.

Na jaké podmínky vy nebo kolegové při řešení projektů nejčastěji narážíte?

Už jsem to průběžně zmiňovala v předchozích odpovědích. Jsou to výšky, barevnosti, respekt k reliéfu krajiny, vzdálenosti od volné krajiny, procenta zastavěnosti plochy a zalesnění, ochrana vodních toků a respektování biokoridorů a výskytu chráněných živočichů. Ale vždy je to individuální, dobře to například ilustrují objekty pana Resla. Ta původní budova byla okrová a podle ní jsme pak ladili barevnost fasád ostatních hal. Střechy těch nových už však musely být šedivé a dodržet jsme museli i výšky nových hal. A vzhledem k umístění v extravilánu tam byly i přísné požadavky na procenta zastavěnosti.

Pokud se na tuto tematiku podíváte z dlouhodobějšího pohledu, jaké jsou tam patrné trendy – v čem je nyní situace ve srovnání s minulostí jiná?

Proces schvalování se precizuje a zapojuje se do něj více lidí – viz již zmíněné stavební komise. Pro nás a pro investora to přináší nutnost počítat s novými požadavky a zohledňovat názory více lidí a profesí. Náročnější je to i na přípravu a podobu projektu – podklady musí být komplexnější a musíme pracovat s vizualizacemi, v nichž se nový objekt v navrhované velikosti a barevnosti vkládá do reálných fotografií krajiny, ve které se bude stavět. Ale bereme to jako přirozený vývoj a často jsou pohledy dotčených orgánů dokonce inspirací pro takovou úpravu, která nás původně nenapadla. Takže to není souboj, ale proces, v němž je nutná komunikace a potřeba hledat shodu. My se zase snažíme vysvětlit, že stavařina má svá pravidla a není vždy snadné či možné udělat úpravy, které se jim zdají banální a snadno proveditelné. Zapojení více lidí někdy celý proces prodlužuje, ale na druhé straně jej dělá transparentnější pro projektanta a investora – už to není v podobě co člověk, to názor. Dříve měla města útvary hlavního architekta, které dohlížely na zástavbu v širším urbanistickém konceptu. Tato praxe se v průběhu času ztratila a šlo se cestou individuálních staveb s velikostí, tvarem a formou zcela dle preferencí investorů. To pak přineslo podobu zástavby, kdy si každý dělal, co chtěl, a celkový výsledek tak i vypadal. Současnou snahu dát městům a jejich okolí nějakou tvář tak považuji za návrat k rovnováze a k takové podobě výstavby, která respektuje jak potřeby investora, tak i ráz krajiny a veřejnost, která v místě výstavby žije a která je s podobou a dopadem nového objektu denně konfrontována.

Jak se k objektům, jako jsou haly pro sklad, výrobu, administrativu či zemědělskou výrobu, staví orgány ochrany přírody a správy CHKO? Lze v této oblasti vypozorovat společné trendy (např. v souvislosti v současnosti často diskutovanou ochranou před povodněmi či suchem apod.)?

Nakládání s dešťovou vodou už několik let řeší příslušné předpisy včetně stavebního zákona. Někdy se retenční nádrže zdají investorům nákladné nebo představují komplikaci, protože zabírají část pozemku, ale i tady se dá najít řešení, například v podobě nádrží pod zpevněnými plochami. Ale do hospodaření s dešťovou vodou správa CHKO nevstupuje, to je záležitost společná pro všechny stavby.

V médiích se v poslední době píše o halách se zelenými střechami či fasádami jako jednom z možných řešení při omezování vzniku tepelných ostrovů v aglomeracích měst. Mají podobné budovy své místo i v chráněných krajinných oblastech?

Pokud investor preferuje zelenou střechu, tak to určitě jde, zejména u administrativních objektů, ale u průmyslových, výrobních či skladových hal jsem to zatím neviděla. Inspirace pro zelené fasády už u nás existují a naše investory o tom informujeme, zatím jsme však žádný konkrétní projekt tohoto typu nerealizovali. Otázkou je, jak by se zelená fasáda dala realizovat v CHKO, kde správa vždy preferuje využití původních rostlin a často je i podmínkou, aby to bylo z místní školky. A tyto rostliny se ne vždy na tento typ fasády dají použít. Pokud jsme například realizovali výsadbu, používali jsme vrby, šípkové růže apod., u travin je preferovaná původní louka, a ne běžné zahradní trávníky. Má to samozřejmě smysl, ale neumím si zatím představit vysazovat původní rostliny s výskytem v CHKO na fasádu haly. Znamenalo by to řešit nejen navýšení ceny pro investora, ale i ucelený systém jejich zavlažování, zatížení objektu, uchycení apod. a nejsem si jistá, jestli by to nepřineslo víc škody než užitku. Dešťová voda nemusí stačit a zavlažovat zelenou fasádu pitnou vodou by asi nebyl krok správným směrem.